Můj příběh
Můj profesní život začal naprosto běžným způsobem. Po základní škole následovala střední a pak vysoká. Nástup do zaměstnání ve zdravotnictví, které mě až tak nenaplňovalo. Ve třiceti letech se mi narodil syn a na mateřské jsem začala podnikat. To byla první práce, která mě bavila a které jsem naprosto propadla. Otevřely jsme s kolegyní v Praze Kurzy snižování nadváhy a první roky šly velmi dobře a velmi rychle. Nevadilo mi chodit do práce večer nebo v sobotu, průběžně jsem se vzdělávala, a to vše při malém dítěti. Rodina pomáhala, ale přesto to bylo období dost náročné. Po nástupu do školky syn však začal opakovaně stonat, což jsme nakonec museli řešit jen občasnou docházkou a bezlepkovou stravou. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že děti velmi citlivě reagují na emoční nastavení matky a to se pak může projevit ve formě opakovaných infekcí. V třetím roce od začátku kurzů jsem na organizaci firmy zůstala sama, opustila jsem zaměstnání a dala se s vervou do práce. Vymýšlela jsem další akce pro klientky, jezdily jsme na pobyty se cvičením, snažila jsem se, aby kurzy byly atraktivní. Nicméně situace se postupně začala měnit. Práce ubývalo, dostihly mě i nějaké rodinné záležitosti a začaly zdravotní problémy. Naprostá ztráta energie, neschopnost delší fyzické činnosti, zimomřivost, nezájem o bývalé koníčky, deprese. Připadala jsem si jako robot, dělala jsem jen nejnutnější věci. A pak přišla diagnóza – autoimunitní onemocnění. Vyhoření. Trvalo to skoro rok od začátku léčby, než jsem byla sama schopná se začít nemoci bránit. Když se pak přidalo i začínající astma, tak jsem si uvědomila, že nechci být pacient. Začala jsem hledat cestu. Zpětně zhodnoceno, v době největší krize mi velmi psychicky pomáhalo cvičení, které vedu již od roku 2003. Musela jsem dojít do tělocvičny a odcvičit si tu svou jednu hodinu v týdnu. Ale pak mi bylo aspoň dva dny líp. Druhým pozitivním momentem bylo rozhodnutí, naučit se pracovat s přístrojem Salvie a absolvování dvouletého vzdělávacího procesu firmy Joalis. Jestli jsem dřív nechápala slovo prozření, tak to přišlo tam. Na seminářích pojmenovali stavy a příčiny obtíží, které jsem prožívala. Tam se mi potvrdily moje teorie, proč se mi něco dělo a z jakého důvodu. Pamatuju si, když se začalo prvně mluvit o emocích, že jsem si říkala „jsem tu špatně“. Ale pak najednou všechno začalo do sebe zapadat a dneska vím, že jakákoli nemoc má hlavní původ v tom, jak se cítíme a co prožíváme. A že není normální být unavená. Ani ve 30, 40 nebo 50 letech. Není normální nespat. Není normální žít ve strachu. Není normální se opakovaně léčit antibiotiky a mít neustálé problémy s dýchacími, močovými nebo gynekologickými záněty. A ani nemožnost zhubnout není způsobena nějakou nevůlí. Je to proto, že organismus nefunguje správně. Někde se něco porouchalo a v těle se začaly hromadit nejrůznější látky, které by měly být odstraněny (tuk, cholesterol, kyselina močová, cukr apod.). A to je třeba opravit. Od této doby jsem začala říkat, že nejsem nemocná, ale porouchaná. Vezmeme příklad diabetu (cukrovka 2. typu). Znáte z vašich známých někoho, kdo se z cukrovky vyléčil? Prý to nejde, ale určitě jde se začít hýbat a vylepšit stravování natolik, že zůstanete bez léků. A to je normální. A nemocné děti jsou jen naším odrazem. Od lékaře dostanou léky, nemoc ustoupí, ale příčina zůstává. Je jen na vás, jak se ke svému zdraví postavíte. Jestli se opravdu chcete cítit dlouhodobě dobře, nebo se budete spoléhat pouze na zdravotní systém. Vyléčit se musí každý sám, ale já vám k tomu mohu pomoci. Už vím totiž jak.
MUDr. Marie Lukášová
Můj příběh
Můj profesní život začal naprosto běžným způsobem. Po základní škole následovala střední a pak vysoká. Nástup do zaměstnání ve zdravotnictví, které mě až tak nenaplňovalo. Ve třiceti letech se mi narodil syn a na mateřské jsem začala podnikat. To byla první práce, která mě bavila a které jsem naprosto propadla. Otevřely jsme s kolegyní v Praze Kurzy snižování nadváhy a první roky šly velmi dobře a velmi rychle. Nevadilo mi chodit do práce večer nebo v sobotu, průběžně jsem se vzdělávala, a to vše při malém dítěti. Rodina pomáhala, ale přesto to bylo období dost náročné. Po nástupu do školky syn však začal opakovaně stonat, což jsme nakonec museli řešit jen občasnou docházkou a bezlepkovou stravou. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že děti velmi citlivě reagují na emoční nastavení matky a to se pak může projevit ve formě opakovaných infekcí. V třetím roce od začátku kurzů jsem na organizaci firmy zůstala sama, opustila jsem zaměstnání a dala se s vervou do práce. Vymýšlela jsem další akce pro klientky, jezdily jsme na pobyty se cvičením, snažila jsem se, aby kurzy byly atraktivní. Nicméně situace se postupně začala měnit. Práce ubývalo, dostihly mě i nějaké rodinné záležitosti a začaly zdravotní problémy. Naprostá ztráta energie, neschopnost delší fyzické činnosti, zimomřivost, nezájem o bývalé koníčky, deprese. Připadala jsem si jako robot, dělala jsem jen nejnutnější věci. A pak přišla diagnóza – autoimunitní onemocnění. Vyhoření. Trvalo to skoro rok od začátku léčby, než jsem byla sama schopná se začít nemoci bránit. Když se pak přidalo i začínající astma, tak jsem si uvědomila, že nechci být pacient. Začala jsem hledat cestu. Zpětně zhodnoceno, v době největší krize mi velmi psychicky pomáhalo cvičení, které vedu již od roku 2003. Musela jsem dojít do tělocvičny a odcvičit si tu svou jednu hodinu v týdnu. Ale pak mi bylo aspoň dva dny líp. Druhým pozitivním momentem bylo rozhodnutí, naučit se pracovat s přístrojem Salvie a absolvování dvouletého vzdělávacího procesu firmy Joalis. Jestli jsem dřív nechápala slovo prozření, tak to přišlo tam. Na seminářích pojmenovali stavy a příčiny obtíží, které jsem prožívala. Tam se mi potvrdily moje teorie, proč se mi něco dělo a z jakého důvodu. Pamatuju si, když se začalo prvně mluvit o emocích, že jsem si říkala „jsem tu špatně“. Ale pak najednou všechno začalo do sebe zapadat a dneska vím, že jakákoli nemoc má hlavní původ v tom, jak se cítíme a co prožíváme. A že není normální být unavená. Ani ve 30, 40 nebo 50 letech. Není normální nespat. Není normální žít ve strachu. Není normální se opakovaně léčit antibiotiky a mít neustálé problémy s dýchacími, močovými nebo gynekologickými záněty. A ani nemožnost zhubnout není způsobena nějakou nevůlí. Je to proto, že organismus nefunguje správně. Někde se něco porouchalo a v těle se začaly hromadit nejrůznější látky, které by měly být odstraněny (tuk, cholesterol, kyselina močová, cukr apod.). A to je třeba opravit. Od této doby jsem začala říkat, že nejsem nemocná, ale porouchaná. Vezmeme příklad diabetu (cukrovka 2. typu). Znáte z vašich známých někoho, kdo se z cukrovky vyléčil? Prý to nejde, ale určitě jde se začít hýbat a vylepšit stravování natolik, že zůstanete bez léků. A to je normální. A nemocné děti jsou jen naším odrazem. Od lékaře dostanou léky, nemoc ustoupí, ale příčina zůstává. Je jen na vás, jak se ke svému zdraví postavíte. Jestli se opravdu chcete cítit dlouhodobě dobře, nebo se budete spoléhat pouze na zdravotní systém. Vyléčit se musí každý sám, ale já vám k tomu mohu pomoci. Už vím totiž jak.
Spolu zdravě Péče o Vaše zdraví
MUDr.     Marie Lukášová
MUDr.     Marie Lukášová
Spolu zdravě Péče o Vaše zdraví